Svatá Trojice, Nejsvětější Trojice, Boží Trojice či trojjediný Bůh je společné označení Boha v křesťanském dogmatu o trojjedinosti, třech božských osobách, totiž Bohu Otci (Bůh, stvořitel světa), Bohu Synu (Ježíš Kristus, vykupitel světa) a Bohu Duchu Svatém (posvětitel světa), které sdílejí jediné božství. Podstata a vztah těchto osob je složitý teologický problém odlišně řešený v různých církvích. Historicky nejvýznamnější byl spor o filioque (latinsky „i Syna“, spor o to, zda Duch svatý vychází pouze z Boha Otce nebo z obou), nejdůležitější věroučný spor Velkého schizmatu, které v raném středověku definitivně rozdělilo hlavní proud křesťanství na západní (katolickou) a východní (pravoslavnou) církev.

Podobně jako u jiných ústředních témat křesťanské nauky, např. učení o Kristu či učení o spáse, nebyl v prvních staletích jednoznačně definován ani vzájemný vztah Otce, Syna a Ducha svatého. Již záhy se však objevuje jasné vymezení proti extrémům, které se objevovali (třeba adopcionismus či dokétismus). Proti víře v trojjedinost existoval od počátku v křesťanství i odpor, především proto, že podle názoru odpůrců představa Trojice odporuje absolutnímu monoteismu (víře v jednoho boha). Odpor existoval i z dualistických pozic: někteří gnostici přišli s teorií nemilosrdného Boha Starého zákona a stvořitele světa a milosrdného láskyplného Boha Nového zákona, Ježíše Krista.

V průběhu 4. století došlo k poměrně rychlému vnitrocírkevnímu posunu ve vnímání této nauky v souvislostí s ariánskou krizí a Prvním konstantinopolským koncilem (381). Církev pak přijala za vlastní nauku obsah Nicejského vyznání a Nicejsko-cařihradského vyznání; tato vyznání uznává naprostá většina současných křesťanských církví.

V současnosti je nauka o Trojici součástí vyznání Světové rady církví a uznávají je všechny zúčastněné církve včetně CČSH.

(Podle Wikipedie)